Dorazila jsem za kulatý pult na informace, krásně jsem se uvelebila, zapnula počítač a potřebné programy a čekala na prvního čtenáře, který ke mně zavítá.
Moje práce na tomto místečku spočívá v tom, že mě navštíví tápající čtenář a já mu poradím s výběrem knihy, nebo mu najdu knihu, kterou nemůže najít.
Blížila se ke mně babička (asi tak 70 let) o francouzských holích. Vyzvala jsem jí, aby se u mě usadila na židličku (byla ráda, že si může odpočinout) a začaly jsme se radit, co by si ráda půjčila. Chtěla něco od Haliny Pawlowské. V databázi jsem vyhledala knihy od této autorky a babička si řekla, kterou si chce vybrat.
Abych knihu našla, opsala jsem si potřebné údaje z databáze, usmála se na babičku a řekla:
"Jdu Vám ji najít. Vydžte mi tady chvilinku." a vylezla jsem od pultu.
Netušila jsem ovšem, co tímto způsobím. Babička se horozně lekla, začala se zvedat a začala málem utíkat (což s těmi berlemi dost dobře nešlo :-) ) a pořád se mi omlouvala, že si to najde sama, že nechtěla obtěžovat. :-)
V tu chvíli mně to došlo. Lidé, co sedí/stojí před pultem a mluví se mnou, nevidí na čem sedím. Lépe řečeno - myslí si, že sedím na židli. Omyl. Já sedím na elekrickém vozíku, ale to za tím pultem prostě není vidět. :-)
No, trvalo mi hodnou chvíli, než jsem babičku ubezpečila, že je to moje práce, a že mi to nečiní žádný problém. Přesvědčila ji, aby se znova posadila, podala jí berle a odfrčela jsem jí najít knihu od Haliny Pawlovské. Knihu jsem jí přivezla a potom jsme si ještě chvilinku povídaly. :-)
Od té doby je tato paní mým pravidelným návštěvníkem! :-)
0 komentářů:
Okomentovat